Rubrika: Nezařazené

Sestry a bratři v Kristu,

milí přátelé, především Vy, kteří jste upoutáni na lůžko, anebo v izolaci v důsledku pandemie covidu-19,

můžeme pozorovat, že pokračující epidemie jako by umocňovala negativní reakce vycházející z pozitivního nálezu zmíněné choroby. Mohu Vás oslovit, především Vás nemocné, v duchu solidarity toho, který prošel touto skutečností. Vím, že se ptáte, jak dlouho ještě. Mnozí si kladete otázku, proč nás sužuje tato epidemie, která má nejenom zdravotní, ale i ekonomické, jako i psychologické a psychické důsledky. Cítíme se frustrovaní, chybí nám kreativita, upadáme často do letargie a bezradnosti. Nejistota co přijde, nemožnost nejenom plánovat potřebné úkony a akce, ale jejich neustálé odvolávání a minimalizování nás naplňuje smutkem, někdy i hněvem. Prožíváme Advent, a to je doba příchodu Ježíše Krista. Náš letopočet nás ujišťuje o jeho prvním historickém příchodu mezi nás. Na závěr liturgického mezidobí, ale i na počátku adventu si připomínáme očekávaný druhý slavný příchod Krista Spasitele. Mezi těmito dvěma příchody je také jeho příchod k nám, do hlubin našeho srdce, našeho já, a to je rozhodující i pro tuto dobu.

První etapu této epidemie jsme úspěšné překonali v pozitivní perspektivě solidarity a vzájemného porozumění a můžeme říci i za ukázněného přijímání pokynů zdravotního personálu. Ani teď není třeba rezignovat, ale musíme přijmout výzvu proroka: „Napřimte hlavy!“ Vždyť přece na rozdíl od první etapy máme očkovací vakcíny, máme i léky, chybí nám však důvěra. Uvědomme si, že žádná vakcína a žádný lék, ani zdravotnický personál, ani naši politici či mediální experti nás nemohou uzdravit. Pamatujme, že lékař léčí, jak říká staré přísloví, a Bůh uzdravuje. V nedávné době jsem mohl v jednom článku číst odpověď na otázku ve významné věci: „Věříte v Boha?“ „Nevěřím, ale věřím Bohu, protože vím, že je!“ Ano, potřebujeme víru, důvěru a to jak vůči Bohu, tak vůči odborné a obětavé veřejnosti, která nám chce opravdu pomoci. Není důvodu jí nevěřit, nepřijímejte však všechny zprávy a výzvy, ať je naleznete na internetu či v jiných sdělovacích prostředcích. Plně se stavím za slova RNDr. Jiřího Grygara, CSc., který hovoří o mediálním smetí, které ztratilo oporu v rozumném uvažování. Chtěl bych Vás upozornit na slova výzvy otce arcibiskupa Jana Graubnera, moravského metropolity a předsedy ČBK: „Vím, že téma očkování rozděluje společnosti a nechci přispět k ještě většímu rozkolu. Očkování není samospasitelné, ale jak je vidět z menšího procenta nemocných ve skupině očkovaných, je to nástroj, který pomáhá. Prosím ty, kteří mohou být očkovaní a zatím nejsou, aby se z ohledu na ostatní obyvatele nechali očkovat. Ty, kteří se nechali vystrašit, že se očkováním dopouští nějakého hříchu, ujišťuji, že to mohou udělat s čistým svědomím. Ty, kteří hájí svou svobodu stát na svém názoru, prosím, aby z lásky k druhým dobrovolně obětovali část své svobody pro společné dobro.

Děkuji všem, kteří se snaží o ohleduplnost k druhým nejen vlastním očkováním, ale i dodržováním hygienických předpisů na veřejnosti i v kostele. Není třeba být úzkostliví, ale ukáznění. Mezi tradiční skutky lásky v době adventní zařaďme i vlastní ukázněnost a ohleduplnost k druhým.

Těmito slovy se chci s Vámi rozloučit a popřát požehnaný Advent.

+ Dominik kardinál Duka OP

arcibiskup metropolita pražský

Mnichovice  pondělí 25.10.  18:00  začátek na hřbitově
Křivsoudov  pátek 29.10.    18:00  začátek na hřbitově
Zhoř        sobota 30.10.   17:00 začátek na hřbitově
Borovnice   neděle 31.10.   11:00 po mši požehnání hrobů 
Čechtice    pondělí 1.11.   17:00  začátek na hřbitově
Jeníkov     úterý 2.11.     17:00 začátek na hřbitově

Zprávy o hrůzných činech zneužívání dětí a mládeže duchovními i jinými lidmi církve nejednoho z nás duchovně ochromují. Pisatel těchto řádků poté, co zachytil v médiích oznámení, že za sedmdesát let bylo ve Francii zneužito 330 000 dětí a mladistvých, nebyl několik dnů schopen modlitby. Bál se, aby Hospodinu neadresoval moře výčitek a aby se nerouhal mnohem hůře než Job. Zároveň nemohl nezakoušet emotivní stud nad tím, že je katolík a kněz.

Mnozí kolem něho dané skutečnosti vytěsňují, takže o tom nechtějí nejenom slyšet, ale ani na to byť jen pomyslet. Jiní tvrdí: „U nás to přece tak hrozné není, to je problém francouzské církve a těch ostatních místních církví.“ Prosím vás, nebalamuťme se domácími statistikami, neboť kdyby bylo zneužito byť jenom jediné dítě, bylo by to mnohem víc než příliš (srov. Mk 9,42). Nyní píšící se rovněž setkal s lidmi, mezi něž on sám dlouhé měsíce více méně patřil, kteří o sobě tvrdí, že už dávno žijí v jakémsi duchovním vnitrocírkevním exilu. Navenek se účastní mší a společných modliteb, vnitřně ale žijí jen svým duchovním životem a od církevní instituce se ve své mysli stále více, někdy dokonce až štítivě distancují. Byť je to pochopitelné, protože určité bolesti jsou opravdu nesnesitelné, je třeba si položit otázku: Nepodobá se to rakovině?

To nemodlení pisatele nynějších řádků ale nemohlo být absolutní. Bylo to spíš něco jako ustavičné a ztrápené: „Z hloubi svého hoře volám, úpím k Tobě, Pane.“ A Hospodin, možná také zbytek zdravého lidského ducha osvíceného vírou, psycholog by řekl jakési duchovní podvědomí či nadvědomí, promluvil či promluvilo: „A nedostal jsi, chlapče, od církve spoustu dobra, obrovského dobra?“ Jasně že obdržel: víru, která dává životu smysl; fascinující obraz Trojjediného Boha, jenž je dárcem pravé svobody a nevýslovné důstojnosti Božího synovství; skvostný text Písma; svátosti, v nichž přichází Ukřižovaný a Oslavený, aby podpíral, očišťoval, povznášel a vedl k naplnění; tolikeré svátostné i mimosvátostné odpuštění slabostí a někdy dost nepěkných provinění; normální a věřící rodiče; řadu vynikajících kněží, kteří vítězně prošli soukolím komunistického teroru, bez nichž bych se nikdy nemohl stát duchovním; pomoc v těžkostech života od řady opravdu milosrdných řádových sester, které tvrdě a velmi poctivě pracují a také se neúnavně modlí, byť nám jejich zbožnost jako mužům není vždy tak docela srozumitelná.

I obyčejný kněz čte s otevřenou myslí poselství Písma, a proto se zejména v těžkých momentech života rozpomíná na myšlenky svatého Pavla, či spolu s ním zakouší tajemství, že my všichni pokřtění jsme skutečně jedno tělo, jehož Hlavou je sám Kristus (srov. 1 Kor 12,13). Vrostlost do tohoto těla nelze zrušit stejně, jako je nesmazatelné znamení křtu. Platí tudíž nevyhnutelně: „Trpí-li jeden úd, úpí s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním“ (1 Kor 12,26). Takže paradoxně právě ti, kdo nedomyšleně tvrdí, že žijí v jakémsi vnitrocírkevním exilu, vytěsňováním oné nesnesitelné bolestí dané mystérium potvrzují mnohem více, než si momentálně sami uvědomují. Ano, některým podivným lidem z církve je opravdu lépe se vyhýbat, a to kvůli vlastnímu duševnímu i duchovnímu zdraví. To ale rozhodně neznamená jakousi sebe-amputaci z Kristova těla! Bolest obětí ve Francii, jinde ve světě a také u nás musí být i naší bolestí, protože jinak bychom nemohli mít účast na blaženosti oslavení naší Hlavy a jiných údů církve, z nichž opravdu vyzařuje sláva Otce, Syna a Ducha svatého, tedy pravá svatost. A právě tato radost z Pána je naší největší silou (srov. analogicky Neh 8,9-10).

S církví je to jako s dědictvím, velkolepým, nicméně zároveň zatíženým mnoha astronomickými dluhy lidské nedokonalosti, slabosti, hlouposti, „ouřednické“ tuposti, ba dokonce zvrácené zvířeckosti, aniž bychom chtěli urážet naše rozumem neobdařené bratry a sestry živočichy. Každý ví, že odkaz se může přijmout jedině celý, tedy jak s obrovskými přínosy, tak s oněmi hypotékami a nedoplatky. Dobře, a jak ty dluhy umořovat? Jistě poctivým životem ve víře, aby i nevěřící viděli naše dobré skutky a museli určitým způsobem vzdávat chválu Pánu (srov. Mt 5,16). Vedeme boj nikoli s lidmi, nýbrž se silami temnot ve vlastním srdci i v srdcích bratří a sester, lidí ve světě (srov. Ef 6,12). Nu a každý věřící by měl dobře vědět, že tací páchnoucí duchové se přemáhají líbeznou vůní „modlitby“ (srov. Mk 9,29), některé rukopisy patrně na základě zkušenosti dodávají: „a postem“, k čemuž patří také zřeknutí se vlastnění ve prospěch pomoci potřebnému, tedy almužna. S tím je nevyhnutelně spjata ochota k proměně mysli, což je pravá podstata evangelijního obrácení. Někdo se těchto prostředků dobírá prostřednictvím putování na posvátná místa. To vše, pokud prožíváno v duchu pravé víry a nefalšované lidskosti, je vítané a velmi prospěšné.

Určitě si nenamlouvám, že bych byl sám, kdo říká, že je opravdu třeba, abychom se za oběti zneužívání pravidelně modlili a vyprošovali jim od Ducha svatého sílu k vpravdě zázračnému uzdravení. Připomínat to ale určitě není na škodu. Sluší se také důrazně podotknout, že pachatel výše naznačených ohavností bývá velmi často sám předchozí obětí stejně nestoudného prznění těla i mysli. Každý kněz by měl alespoň někdy přinášet mešní oběť na zmíněný léčebný úmysl. Možná by bylo dobré, abychom si každý sám ukládali také nějaké pokání, nějakou újmu, a to s úmyslem nápravy, odražení útoků zlého ducha, který velmi rafinovaně z temnot atakuje i nás, když nás chce oddělovat od mystického těla Kristova, od církve, a když nám namlouvá, že přece my „spravedliví“ s onou hrůzou nemáme zhola nic společného. Právě tomuhle je nutno se velmi rázně vzepřít (srov. Jak 4,7; Žid 12,4).

Nejsem přesvědčen o valné účinnosti aktivismu a rádoby duchovních akcí na povel shora. Vím ale zároveň velmi dobře, jak nesmírně mnoho zmůže jedna jediná duše, která se pod vlivem milosti a zároveň na základě spontánnosti prýštící z vlastního nejhlubšího nitra pokorně oddá Pánu a prožívá utrpení tohoto času spolu s Ním a v jeho Duchu. Právě proto jsem sepsal nyní předkládané svědectví a zamyšlení, které ať každý uchopí, jak mu vnukne sám Pán, protože pouze lidská slova, byť s duchovní náplní, jsou velmi, opravdu velmi slabá. Po pravdě řečeno, nejde tu primárně o záchranu církve, ta tu bude vždy. Ve skutečnost jde o spásu každého z nás a obnovu naší nefalšované zakotvenosti v těle Kristově, tedy v církvi a v eucharistii. Ona vrostlost do těla Kristova existuje nezávisle na našem prožívání, nicméně propojí-li se svátostná skutečnost s naším vědomím i duchovní činností, zmůžeme nesmírně mnoho. Pokud to vše vezmeme vážně, nemůžeme být poraženi, protože naší silou je již výše připomenutá tichá radost z vítězného Pána. K té se ale jako ke studnici živé vody Ducha Božího (srov. Jan 4) ve vlastním nitru můžeme prokopat výlučně utrpením s trpícími a duchovním zápolením při odrážení úskoků ducha nepravdivé namyšlenosti a smrtonosného rozkladu.

Autor si přeje zůstat v anonymitě

Milí spolubratři v biskupské, kněžské, jáhenské službě, řeholnice a řeholníci, sestry a bratři,

společně tvoříme Boží lid, jak označuje církev Druhý vatikánský koncil. Všichni, kdo náleží do Kristovy církve, jsou Božím lidem a jeho většinu tvoří právě laici, jak říká dogmatická konstituce o církvi Světlo národů (čl. 9 – 17).

Slavnostní Eucharistií v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha zahajujeme tak zvaný synodální proces, tedy diecézní fázi celosvětové synody o synodalitě naší církve. Její motto zní: „Za církev synodální – společenství, spoluúčast, poslání“.

Před konkláve, ve kterém byl zvolen papež František v roce 2013, se kardinálské kolegium zabývalo určitými aspekty potřebné reformy církevního života vzhledem k tomu, že počet věřících naší církve se od Druhého vatikánského koncilu zdvojnásobil na 1,3 miliardy věřících. Po synodě o Amazonii došel Svatý otec k názoru, že je potřebné připravit církev na určité změny, a to je důvod, proč se vydáváme na tuto cestu.

Do 21. století jsme vstoupili s dvěma dokumenty sv. Jana Pavla II., které hodnotily jednak uplynulé 20. století s vyznáním a zamyšlením nad chybami a problémy minulosti a vytyčily i cestu do budoucna. Oba texty zmíněných dokumentů znamenaly určitý zlom v životě církve. Také naše církev v České republice se zamýšlela nad těmito otázkami a můžeme říci, že jsme jedinou postkomunistickou zemí, ve které se konal Plenární sněm Katolické církve v ČR. Byl to odvážný a ojedinělý krok, pro který jsme neměli oporu v podobných aktivitách církve v jiných zemích. Mnozí z vás tento proces hodnotí kriticky a mají i z části pravdu. Za nespravedlivé však považuji odmítání závěrečného dokumentu Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě, který vyšel v roce 2007, jehož text byl předán Svatému otci Benediktu XVI. Současná synodální cesta a její návrhy a závěry mají určenou dobu prakticky jednoho semestru, a pak s nimi bude nakládáno na kontinentální a celosvětové rovině, aby byl připraven pracovní text pro zasedání světové synody v roce 2023. Porovnám-li dobu přípravy mezi oběma aktivitami, musím konstatovat, že je před námi velmi náročná práce a nelze také vyloučit i jistá zklamání, protože církev a její život rozprostřený na ploše celé zeměkoule a uvnitř nejenom velkých kulturních okruhů, ale i mnohosti regionů, nekráčí stejným tempem. Lze tvrdit, že je to určitá příprava na budoucí koncil. Víme, že i koncily nevznikaly v příznivé situaci a mnohdy se zdálo, že svoji práci nemohly ani dokončit, jak tomu bylo v případě Tridentského či Prvního vatikánského koncilu. Přesto splnily svoji úlohu a vytyčily i jisté priority a směry. Nemylme se však, že samotné dokumenty způsobily změnu a reformu. Ta je vždy dílem vanutí Ducha Svatého a jejími uskutečňovateli byli a budou i v tomto případě duchovní, můžeme říci, světecké postavy mužů a žen, kteří se vepsali nejenom do dějin, ale také do života církve.

Náš Plenární sněm měl určitě delší přípravu než nastoupená synodní cesta, ale domnívám se, že máme jistou zkušenost, která je důležitá. Velkým problémem Plenárního sněmu byla neukončená cesta svobody naší církve, což byly procesy nutné pro ekonomickou a finanční nezávislost církve v naší zemi. Tedy řada vizí závěrečného dokumentu byla pouze virtuální. Naše synodální cesta se pohybuje v potřebných reformních krocích strukturální a ekonomické koncepce, se kterou se potýkáme, jak na arcibiskupství, tak ve farnostech naší arcidiecéze. Na mém facebookovém profilu „Z katedry“ (@Dominik.Duka) si dovolím ve spolupráci s naším tiskovým odborem upozorňovat a předkládat vybrané články ze zmíněného dokumentu Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě, především ty články, které považuji za aktuální a které nás usvědčují z neochoty je realizovat. Zmíněný proces nám dává šanci vytvořit předpoklad pro realizaci diecézního synodu arcidiecéze, ke kterému nebylo přistoupeno i vzhledem k tomu, že v roce 2018 končila má řádná služba pražského arcibiskupa a nepovažoval jsem za vhodné a možné splnit přání mého zesnulého předchůdce kardinála Miloslava Vlka.

Těmito řádky vás úpěnlivě prosím, abyste přijímali a pokoušeli se podle svých možností a na základě směrnic, s kterými vás bude seznamovat otec biskup Mons. Zdenek Wasserbauer a generální vikář a ředitel Pastoračního střediska J. M. Ing. Mgr. Michal Němeček, kteří jsou hlavními pověřenými osobami, realizovat zmíněný projekt.

Váš

+ Dominik kardinál Duka

arcibiskup metropolita pražský

a primas český

Pastýřské slovo k následujícím událostem,

obracím se na Vás jménem všech pořadatelů svatoludmilských oslav.

(budiž přečteno v neděli v rámci oznámení 29. srpna 2021)

Milí spolubratři v biskupské, kněžské a jáhenské službě, řeholnice a řeholníci, sestry a bratři – vy všichni, kteří tvoříte Boží lid naší partikulární církve, kterou je pražská arcidiecéze,

pro nás, ale i pro věřící dalších církví v České republice a dále i pro všechny občany je tento rok důležitý jako jubilejní rok od mučednické smrti sv. Ludmily.
16. září uplyne 1100 let od její mučednické smrti. Jde o zlomovou událost v dějinách naší země. Svatoludmilský rok byl vyhlášen 5. července 2020 na posvátném Velehradě, kde podle tradice měla být Ludmila pokřtěna se svým manželem knížetem Bořivojem, a bude ukončen slavnostní mší sv. slouženou papežským legátem kardinálem Christophem Schönbornem, vídeňským arcibiskupem,
na Tetíně. Shodou okolností je kardinál Schönborn rodákem ze Skalky u Litoměřic nedaleko Mělníka, rodného místa sv. Ludmily.

Význam křtu knížete Bořivoje a jeho manželky Ludmily spočívá v tom, že tímto křtem v centrálním knížectví Přemyslovců se staly Čechy křesťanskou zemí. Doba christianizace totiž spadá do počátku sjednocování celé řady knížectví, v nichž se už předtím vyskytovali pokřtění muži. Tím je zároveň položen také základ českého státu, protože byl jako křesťanský znán jinými křesťanskými státy
a velmocemi. Z toho pak plyne počátek naší národní identity stejně důležité jako identita státní.

Na tehdejší dobu dlouhý život (dožila se nejméně šedesáti let) sv. Ludmily byl kromobyčejně bohatý a dramatický. Narodila se jako dcera knížete Pšovanů na Mělníce, nebo podle jiných pramenů v Lužici. Jako panna knížecího urození byla vykonavatelkou pohanského kultu. Přijetím křtu překročila hranici dvou odlišných civilizací a stala se tak branou, kterou náš národ vstoupil do nového náboženství.

Šťastné údobí jejího života nebylo dlouhé. Záhy ovdověla a brzo nato pochovala oba své syny, Spytihněva I. a Vratislava I., kterého zvlášť milovala. Ujala se také výchovy nezletilého následníka trůnu Václava. Vskutku nám vychovala
sv. knížete, našeho největšího vladaře, označovaného ihned po jeho mučednické smrti jako Dědic země české.

Ludmila se stala v době bezvládí regentkou, což bylo velmi obtížné, protože proti ní stála robustní osobnost druhé vdovy, kněžny Drahomíry, její snachy, Václavovy matky. Stálé soupeření o moc vedlo k nejasnému dvojvládí. Zkušená Ludmila si byla vědoma, že se Čechy stávají velmi zranitelnými, a proto se rozhodla odejít na svůj hrad Tetín a dát tím najevo svou rezignaci. Drahomíra si ovšem odchod vyložila právě opačně. Ludmila odešla na Tetín, aby odtud zaútočila na Vyšehrad. Ve snaze tomu zabránit, vyslala na Tetín okamžitě silný oddíl vojáků. Dnes se badatelé kloní k tomu, že chtěla Ludmilu zatknout a držet ji pod kontrolou na Vyšehradě. Ludmila však byla uškrcena normandskými vrahy, kteří pak prchli. Drahomíra tím byla zaskočena, dala je stíhat, ale marně. Zanedlouho bylo Ludmilino narychlo pohřbené tělo na rozkaz knížete Václava přeneseno na Pražský hrad, kde odpočívá v později vystavěném klášteře sv. Jiří dodnes.

I když je pro nás svatoludmilský rok tak významný, nemůže nám to zastřít, že pro celou církev je daleko významnější událostí tohoto roku Mezinárodní eucharistický kongres. Vyjadřuje skutečnost, že hlavou církve je Ježíš Kristus, který naplňuje svůj příslib daný apoštolům: „Jsem s vámi až do konce světa“. Tato přítomnost, ale i možnost společenství s ním, pravým Bohem a člověkem je dána Eucharistií. Papež František napsal v encyklice Laudato Si tato slova: „…v tajemství vtělení se chtěl Pán dotýkat našeho nitra skrze úlomek hmoty. Nikoli shůry ale zevnitř, abychom se s ním mohli setkat v našem vlastním světě…“ Tento eucharistický kongres se koná v Budapešti ve dnech 5. až 12. září tohoto roku. Závěrečnou mši svatou bude slavit papež František v neděli 12. září, tj. mimochodem také svátek Jména Panny Marie, připomínka vítězství nad tureckou invazí u Vídně
v roce 1683. Prosil bych, aby po tuto dobu na závěr mše sv. byla přednášena modlitba Mezinárodního eucharistického kongresu. Doporučuji též, aby ve
čtvrtek 2. září byl, pokud je to možné, výstav Nejsvětější svátosti uzavřený již zmíněnou modlitbou. Na webových stránkách, facebooku, bude po dobu pěti dnů od 8. do 11. září uveřejňován výtah ze studie Papežského výboru pro mezinárodní eucharistické kongresy: „Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě.“ Uvědomme si slova úvodu této publikace: „Účastí na Eucharistii se věřící utvrzují ve víře, obnovují svou křesťanskou identitu, prohlubují společenství s Kristem a s bratry.“ Doporučuji naši účast na tomto celosvětovém setkání.

V následujících dnech navštíví Svatý otec František Slovenskou republiku,
s kterou nás spojuje 70. let společného života – ve státě, který se nazýval Československá republika a který byl založen také z iniciativy Čechů a Slováků, žijících především v USA. Nelze přitom nepřipomenout zásluhy P. Jozefa Murgaše, vynálezce bezdrátové telegrafie. Nesmíme zapomenout, že poutě ve svátek
sv. Jana Nepomuckého v době první světové války daly našim předkům možnost, aby se sjednotili a vyjádřili svoji touhu a vůli vybudovat vlastní stát. Modleme se, aby tato návštěva splnila své poslání.

V Praze 26. srpna 2021

 Dominik kardinál Duka OP

arcibiskup pražský a primas český

Dodatek k pastýřskému slovu Dominika kardinála Duky z 26. srpna 2021

K praktickému prožívání letošních zářijových dnů uvádím:

– Bezprostřední příprava proběhne v našich kostelích, využijte modlitbu jubilea:

„Tys pravá matka věřících české země“.

– Od 12. do 15. září lze sledovat krátké úryvky z Ludmilina životopisu na facebooku pražského arcibiskupství.

– v pátek 17. září lze konat ve farních kostelích křížovou cestu a využít při tom inspirující publikaci Petra Piťhy „Křížová cesta se sv. Ludmilou“.

– Srdečně vás všechny zvu na hlavní pouť na Tetíně 18. září. Bude konána na louce, takže počet účastníků nebude omezován.

– Stejně tak vás zvu i na Mezinárodní eucharistický kongres do Budapešti, kde však mnohá omezení budou.

– Mezinárodního eucharistického kongresu se účastní zástupci ČBK: arcibiskup Dominik kardinál Duka a biskupové Jan Vokál a Zdenek Wasserbauer.

– Papežské návštěvy v Šaštíně se účastní předseda ČBK arcibiskup Jan Graubner
a řada biskupů z Čech a Moravy.

– Kardinál Dominik Duka se setká s papežem 14. září v Košicích, kde bude celebrovat mši sv. pro mládež na košickém stadionu Lokomotiva.

V Praze 26. srpna 2021

 Dominik kardinál Duka OP

arcibiskup pražský a primas český