Představení hlavního celebranta NJ v Bystrém, kterým je P. Rudolf Zahálka, farář a děkan v Poličce
Otče, prosím Vás, představte se nám, řekněte nám něco o sobě a své cestě ke kněžství.
Loni mi bylo padesát roků, pocházím ze západní části Vysočiny, z obce Křivsoudov, kam téměř zasahuje Podblanicko. Moje rodná farnost při založení plzeňského biskupství připadla od hradecké do pražské diecéze. Jako ministrant jsem zažil liturgickou reformu – začínal jsem ještě po tridentsku – latina, zády k lidem, přenášení těžkého misálu. 19 x se při mši sv. zvonilo…. O povolání a cestě ke kněžství nerad mluvím, protože ať řeknu cokoliv, skutečnost je jiná. Bůh je totiž tak úžasný, že jeho samotného, ani jeho působení v srdci člověka nedovedeme slovy vystihnout. On se uchází o lásku každého člověka, každého z nás volá, nejen toho, koho
chce mít knězem. A je důležité, abychom jeho jemné volání nepřeslechli. Liturgie, ty změny, které tehdy v šedesátých létech koncil přinesl, byly pro mě Božím voláním, jehož dosah jsem si tehdy ještě vůbec neuvědomoval. Slavení, obřady, to je něco moc ditležitóho, vždyť v nebi budeme slavit celou věčnost. Tak se to musíme učit. A je potřeba slavit liturgii s dětmi. Zvlášť s malými dětmi. Vnímají obřadnost, vnímají Boží tajemství. tím se učí věřit. Děláme v naší farnosti velikonoční obřady pro děti, tedy spíš pro rodiny s dětmi. Představte si šedesát dětí, ležících vedle sebe na koberci – od oltáře až pod kůr – při velkopáteční prostraci (prostrarce -jeden z nejnáročnějších postojů při modlitbě – vleže, čelem k zemi). Tícho, že by bylo slyšet upadnout špendlík. Děti z toho mají víc, než ze všech kázání dohromady.
Velkým zážitkem pro mě byla obrázková razítka při vyučování náboženství. Tehdy mě poprvé napadlo, že kdybych já byl knězem, dával bych těch razítek co nejvíce. A opravdu, dodnes je s užitkem používám.
Na vojnu vzpomínám rád. O tom se mluví snadněji než o povolání, je to víc jen lidské. Čím víc to bylo nepříjemné, těžké, ponižující, tím víc se to dalo. Člověk zůstal lidsky jen sám, bez kohokoliv známého, tam vystoupila potřeba víry, tam si člověk nemohl namlouvat, že je věřící, bylo třebas Bohem žit. S odstupem času víc vidím, že ten zabitý čas vůbec nebyl ztracený. Utrpení má kladnou stránku, na kterou se v dnešní konzumní společnosti stále víc zapomíná: „Kdo se nepostil, neví jak je dobré jídlo.“ A vojna nás přinutila
chroupat tvrdé kůrky chleba jako dortíček. Jen z kříže je život.
Kdo mi nejvíc pomohl na cestě ke kněžství?
Myslím, že sám Bůh, protože mi vždycky znemožnil jít jinam, jak jsem si já sám myslel. A vábil mě jít za ním. Ale jemně, pouty lásky.
Nová evangelizace.
Tahle otázka mě tak zaujala. že na to téma bych chtěl v Trpíně hovořit.“
Co Vás nejvíc potěšilo?
Představte si starou, zlou, zapšklou osobu. Zpovídá se jen z toho, jak je dobrá a všichni ostatní jsou špatní. A ta přijde, vyzná skutečné hříchy. koná pravé pokání. prostě se obrátí.
Starého psa novým kouskům nenaučíš. Ale Pán Ježíš ano! Je darem kněžství, že mohu být u toho, když Pán koná své dílo. A pak odchází krásná holčička. O to krásnější, že je jí přes osmdesát. Takový zázrak opravdu potěší.“
Co zarmoutilo?
Zarmucuje mě celkový odpad našeho národa i celé západní civilizace od ducha křesťanství. Ve starém Římě nejprve povolili rozvody, pak svazky homosexuálů, pak zakázali manželství (sv. Valentin to odnesl mučednictvím, když oddával) a pak už byl konec. společnost se zhroutila, barbaři je roznesli na kopytech. Zarmucuje mě, jak snadno a levně se vzdáváme pravých hodnot, které jsou v naší víře a chytáme se nepravých náboženství, která vedou jen do záhuby.
Co muže věřící udělat, aby v jeho okolí vzrostla víra?
Pokud se jako věřící snažíme, aby vzrostla víra v našem okolí, dosahujeme toho, že se lidé kolem nás stávají vůči víře imunní. Když jim nedáme pokoj a snažíme se ještě víc, stávají se na víru alergičtí. Jediný člověk, kterého mohu přinutit, jsem já sám. Víra se předává věřením. Ne agitací. Tedy jediná fungující metoda je: na kolena, vyznávat svou nevěru a prosit o víru.
Na který účet určíte sbírku NJ v Bystrém?
Když jsem byl na pouti NJ v roce 2006 v Trpíně, tak jsem nasměroval Váš dar na stavbu domků v Indii pro chudé rodiny. Sbírku v Bystrém bych chtěl nasměrovat do tuzemska. Chtěl bych ji věnovat na potřeby Nového Jeruzaléma. Po poradě s jáhnem Ladislavem; který se poradil s kněžími zapojenými a podporujícími tuto iniciativu, jsme se dohodli. že Váš dar (zbude-li něco po zaplaceni režie a autobusů) nasměrujeme na pomoc početným rodinám. Po několikerém zdražování a následné reformě veřejných financí na tom mnozí z nich nejsou dobře. Peníze jim nedáme přímo, ale jejich duchovní (z okruhu působnosti NJ). kteří pořádají farní tábory, poutě a další farní aktivity – a budou jim moci skrze Vás pomoci. Předem vám za Vaši štědrost děkuji. Jak to dopadlo, se dovíte v příštím zpravodaji.
Kde mě tlačí boty?
Hlavně v četbě. Je teď v češtině tolik knížek, které stojí za přečtení a tolik, které je skoro nutné přečíst, ale nestíhám. A četba Písma, té nikdy není dost.
Na co se těšíte ?
Na smrt.
Kdo je vaším vzorem ?
Popravdě řečeno, nemám nějaký vyhraněný životní vzor. Bůh mi dával vzory, ať už živé nebo z četby, aby mi pomohly. Abych dostával nějaký směr, který bylo třeba. Myslím si, že jse hlavně o to, dát se vést, směrovat. Neřekl bych, že Jan Pavel II. byl mým vzorem a přece mě, zvláště v souvislosti s Jubileem hodně ovlivnil. Myslím třeba duchovní doprocvázení , kde mi někdo říká z Ducha svatého, co je Boží slovo pro mě, a přitom nemusí on sám být mým vzorem, i když na jeho slova dám.
Děkuji za rozhovor.
(převzato z časopisu Nový Jeruzalém)