ÚVOD
Dnes po podíváme do farnosti, která v podstatě už ani neexistuje. Zhoř byla totiž před pár měsíci přičleněna k farnosti Čechtice. Přesto – a možná právě proto – stojí za to, se na Zhoři poohlédnout. Malé farnosti, které jsou slučovány s většími, totiž existují po celé republice – nejen v okolí vodní nádrže Želivka – Švihov.
Ve vlastní Zhoři dnes žije jen pár stálých obyvatel, přesto je kostel každou neděli otevřen – střídá se tu mše svatá a bohoslužba slova. Jezdí sem lidi z okolí, v zimě jich je zhruba 15, v létě několik desítek.
Zhořská farnost byla „rozdělena“ do správy hned tří obecních úřadů. Samotná Zhoř s několika dalšími obcemi spadá pod městys Čechtice. Část Čáslavska a Jelenov patří k Čáslavsku a největší obec v někdejší farnosti Horní Lhota patří pod Načeradec.
STAROSTOVÉ
Mikroregion Želivka na pomezí Středních Čech a Vysočiny je krajinou s udržovanou religiozitou. Na obecním úřadě v Čechticích, ve středisku této oblasti, však pracuje možná polovina věřících. Do zdejšího kostela přitom přijde v neděli asi 100 ze zhruba 1500 čechtických obyvatel.
„Je nás tu pět radních a všichni jsme věřící,“ popisuje neobvyklou koncentraci křesťanů na radnici čechtický starosta Antonín Šotola. „Když farář něco potřebuje, nemusí mi říkat dvakrát. Na radnici je pak celkem jednoduché něco prosadit…“ Je to o to jednodušší, že ve farní radě sedí dva radní – farář pak ani na radnici nemusí vznášet vlastní požadavek, věc si vezme za svou přímo radní. „Jsou to malé částky, které neohrozí rozpočet,“ podotýká starosta.
Antonín Šotola stojí v čele své obce už 18 let. Co by poradil farářům, kteří dostanou novou farnost? Jak navázat komunikaci s místní samosprávou? „Zjistit si, kdy je veřejné zasedání zastupitelstva, jít tam, vystoupit v diskusi a představit se. To je první krok, aby se i věřící dozvěděli, že je v místě nový kněz.“
Chodit na zastupitelstva není zbytečné ani pro faráře, který v obci působí déle. Nejen, že se dozví, čím obec žije, ale zastupitelé zároveň uvidí, že se kněz o jejich práci zajímá. Je pak pravděpodobnější, že i je bude na oplátku zajímat to, čemu se věnuje jejich farář. Farnosti přitom nechtějí po obcích jen dotace a příspěvky. Radnice mohou pomoci např. s ozvučením kostela při koncertech, nebo s propagací a organizačním zajištěním některých aktivit.
„Všichni zastupitelé – ať už věří, nebo ne – by měli chápat, že kostel je dominantou jejich obce,“ přemítá starosta nedalekého Načeradce Jiří Jelínek. Také on je věřící, v patnáctičlenném zastupitelstvu však kromě něj věří jen dva lidi. Přesto i Načeradec přispěl na opravu zhořského kostela, ačkoliv ten spadá do extravilánu sousedních Čechtic.
Co si starostové myslí o nedávném sloučení farností? „Sloučení by si lidi možná ani nevšimli, kdyby to pan farář nenapsal do časopisu Svatý Jakub, který vydává,“ říká Antonín Šotola. Starosta Jiří Jelínek ve sloučení farností velkou změnu nevidí, za vysloveně dobré ho však nepovažuje. „V čem je změna? Předtím měl farář pět farností, teď má jednu. Má v ní ale pět farních kostelů. A vzhledem k tomu, že farářů ubývá, bude mít možná v budoucnosti zase dvě farnosti…“ uvažuje.
Zdejší obce jsou na změny ve farní správě zvyklé. Ještě na začátku devadesátých let spadaly do hradecké diecéze, dnes jsou součástí pražské arcidiecéze. V samotných Čechticích za komunismu nebyl dlouhá léta žádný kněz – obec byla spravována z nedalekého Křivsoudova.
Místní věřící nemohou zapomenout na polského kněze Wieslawa, který působil v Čechticích v letech 1996 – 2001. „Byl velice aktivní a my jsme ho podporovali,“ vzpomíná starosta Šotola. „Udělal třeba chatičky na farní zahradě pro mládež a organizoval zde tábory. Farníci jezdili na výlety a poutě – a to i do zahraničí. Když jsme se vydali na pouť po kostelech v okolí, šlo asi 30 lidí i s dětmi. Tenhle kněz dokázal do kostela přivést lidi, kteří v něm nikdy nebyli – a to ne nějakým lákáním, nýbrž osobním příkladem,“ pochvaluje si čechtický starosta. Neskrývá, že z jeho pozdějšího odchodu z Čechtic byl smutný. Hlavně je ale rád, že jeho obec vůbec nějakého kněze má.
Dnešní spojená farnost Čechtice zahrnuje území dalších tří bývalých farností: Křivsoudv, Borovnice a Zhoř. K jejich spojení došlo 1. ledna 2008.
FOLLER
I teď je patrné, že ta cesta nemusí být v nepříznivých podmínkách žádný med. Stačí, když napadne trocha sněhu – a to ve Zhoři, která leží ve výšce přes 600 metrů nad mořem není vůbec neobvyklé. „Letos jsem s autem zapadl do závěje, loni jsem urazil nárazník,“ vypočítává obtíže cesty do Zhoře pastorační asistent Jiří Foller.
Ve Zhoři v současnosti žije asi 5 stálých obyvatel. Úzká cesta, která sem vede, prochází po několik kilometrů hustými lesy. Někdejší farář Wieslaw o zdejším kostele prohlašoval: „Všechny kostely jsou jako lednice, ale Zhoř je mrazák.“
Přesto každou neděli zhořský kostel ožívá: jednou je tu mše svatá, kterou slouží čechtický farář Zdzislaw Ciesielski, podruhé bohoslužba slova. Tu vede právě Jiří Foller. Střídání mší a bohoslužeb slova trvá ve Zhoři už asi 10 let.
„Zhoř nemá prodejnu, společenský život je poměrně omezený, bohoslužba je tak vítaným místem setkání,“ uvědomuje si J. Foller. V tomto směru není Zhoř výjimkou: i mnohé vesnice v okolí jsou malé a téměř vylidněné. Do zhořské farnosti patřily např. také Jizbice – dnes zaniklá obec, kde zůstala stát jen stodola a kaplička. Ta byla loni obnovena z iniciativy paní Miluše Slunéčkové. Vesnička Palčice má jedinou stálou obyvatelku – devadesátiletou babičku. Ale jinak je tam rušno, např. teď v dubnu proběhlo setkání ministrantů z několika okolních farností.
Ve zhořském kostele převažují senioři nad 65 let. A chalupáři? Ti opravili nemovitosti, ale do kostela našli cestu výjimečně.
Zhoř jako farnost existovala dlouhá staletí, svého kněze ale měla až od konce 18. století. „Ta situace tedy není úplně nová, nové je sloučení,“ říká J. Foller. „Myslím, že je škoda, že se zhořská farnost takto vymazala ze světa,“ dodává. Mezi negativy může prý být menší zájem sponzorů o podporu zhořských aktivit, neboť ti mají rádi adresnost a přehlednost. A pozitiva? Ta vidí pastorační asistent např. v organizování akcí pro mládež nebo pořádání poutí – dělat je pro samotnou Zhoř není při dnešním počtu věřících myslitelné. Týmovou práci a spolupráci farností zavedl právě zmiňovaný o. Wieslaw už před deseti lety.
Zhořská – a nyní čechtická farnost – spadá od začátku devadesátých let pod pražskou arcidiecézi. Jaké to přináší výhody? „Praha je blíž, než Hradec. Abychom dojeli na setkání animátorů do Hradce Králové, museli jsme vstávat ve 4 hodiny ráno. Jsme ve Středočeském kraji, respektujeme tedy i krajskou spádovost,“ vypočítává J. Foller.
Někdy ale prý dochází k nepochopení problémů venkovské pastorace. Příkladem může být doporučení dělat vzkříšení až po soumraku, nebo na velké svátky mít mši svatou jen ve farním kostele. „Je to jistě logické, ale babičky a dědy z malé vsi na takovou mši není možné dostat, důvody jsou dopravní a třeba i zdravotní“ ví Jiří Foller. „Lidi jdou rádi do kostela tam, kde mají hroby svých blízkých. U nás je velká úcta a silný vztah k tradici, a tedy i ke hřbitovu, mnozí návštěvníci jsou na hroby před mši svatou,“ popisuje situaci pastorační asistent. Tradiční je hojná účast na arcidiecézní pouti na Svatou Horu, starší věřící pamatují doby, kdy se tam chodilo pěšky.
Jiri.foller@seznam.cz
SVITÁK
Farnost křížů. Tak se kvůli množství kapliček a křížků v minulosti říkalo zhořské farnosti. V neděli tu bývalo na mši až 200 lidí.
Skoro půl století působil ve farnosti pater Jan Pacík. Když v roce 1991 zemřel, zůstala zhořská fara prázdná. Do zdejší školy, která stojí hned v sousedství, chodila kdysi stovka dětí – dnes je budova opuštěná a chátrá. „Od svého postavení do uzavření se škola nedožila sta let,“ posteskne si zdejší rodák Stanislav Sviták.
Také na kostele Povýšení sv. Kříže se podepsal zub času a ruce vandalů. Před pár lety se skupina nadšenců rozhodla zvelebit ho. Stanislav Sviták dokázal nejen sehnat potřebné peníze – podstatnou část věnoval ze svého – ale taky přiložil ruku k dílu. Na kostele odpracoval 2000 hodin. Dobrovolníci vybílili všechny vnitřní prostory kostela, uklidili půdu, opravili bortící se obvodové zdi, vyměnili vchodové dveře do kostela … Výčet by mohl pokračovat ještě dlouho.
Všechny práce byly hotové do září 2007, kdy byla v kostele slavnostně odhalena pamětní deska politickému vězni P. Františku Pospíšilovi. Slavnosti se zúčastnil i arcibiskup Karel Otčenášek.
„Všichni lidi, kteří na opravu kostela přispěli prací, modlitbou nebo darem vědí, že jejich vklad bude plně zhodnocen až na věčnosti. A proč jsem to dělal já? Katolický křesťan se má přece o dům Boží starat,“ říká St. Sviták. Také památkáři si provedené práce pochvaluji. „Byly provedeny nejen ve velmi dobré kvalitě, ale i s velkým citem a porozuměním pro historickou hodnotu stavební architektury a výzdoby,“ uvádí Květoslava Šustrová z odboru památkové péče vlašimské radnice.
Zhořská farnost de jure pár měsíců neexistuje. Zdejší věřící přesto dál zůstávají aktivní. „Lidi to sloučení trošku bolí, ale připomínají si heslo poslušností k pokoji,“ podotýká S. Sviták.
Budoucnost malých farností úzce souvisí s budoucností venkova. Bude pokračovat odchod mladých do měst? Nezačnou mít chalupáři zájem o duchovní život? „Když kostely neopravíme, budou další generace říkat: „Tady Bůh opustil lidi.“ Pravda ale bude opačná: to lidi opustili Boha,“ zamýšlí se Stanislav Sviták a hned dodává: „Věřím, že k tomu nedojde.“